50 let vzpomínek na počátky historického vývoje katedry telekomunikační techniky elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze

Jako absolvent průmyslovky zaměřené na sdělovací techniku jsem ani na okamžik nezaváhal při výběru studijního zaměření. Výběr nás čekal ve třetím ročníku studia na elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze. Při volbě podobně smýšleli i ostatní spolužáci, kteří absolvovali průmyslovky.
Psal se tehdy rok 1963 a probíhal letní semestr mého 3. ročníku.

Před rozdělením studentů na obory byly také realizované jakési propagační nábory. V rámci náboru přišel do „Zengrovky“ na jednu přednášku Ing. Jiří Klíma (pozdější děkan a rektor) a prováděl velmi sugestivní nábor na obor ekonomika energetiky, který měl být „klíčovým oborem pro rozvoj a budování státu“. V oboru sliboval mimo jiné méně matematiky a dalších technických předmětů, takže obor byl jednoduší pro netechnicky zaměřené studenty.

Hlavní zájem studentů v té době byl o obor radiotechnika, který se do roku 1959 studoval pouze v Poděbradech na samostatné fakultě a jehož nejvyšší ročníky byly později přemístěny do nové budovy v areálu Dejvic.

Naše tehdejší výuka probíhala hlavně v budově v Horské pod Vyšehradem, kde kdysi (před odstěhováním do Žiliny) sídlila dopravní fakulta. Některé celoročníkové přednášky probíhaly na Karlově náměstí v „Zengrovce“ nebo v tzv. „9“ v 2. poschodí pod tehdejší katedrou fyziky.

Monoblok ČVUT (strojní a elektrotechnická fakulta) v Praze 6 se začal skutečně budovat v druhé polovině roku 1960. Na jaře roku 1960 byla na území nynějšího ČVUT naposledy slavná Matějská pouť. Ta v předchozích letech obvykle zabírala polovinu „Kulaťáku“. Jednotlivé stánky a hlavní atrakce se táhly až pod kopec. Pouť končila na kopci u starého kostelíčka sv. Matěje. V roce 1961 byla pouť poprvé realizována v tzv. „Julděfuldě“ nebo těž zvané „Fučíkárně“ na kraji pražské Stromovky (Park kultury a oddychu Julia Fučíka). Pražané si tehdy jen povzdechli, že na „Kulaťáku“ to bylo lepší. Toto historické zábavné místo Pražanů tehdy zabrala stavba, která měla obrovskou prioritu. Výstavbou v tomto místě nezanikla jen pouť, ale i další letité stavby. Na místě nynějších halových laboratoří a budovy menzy se původně rozkládal také fotbalový „plácek“ patřící nějakému místnímu klubu.

Málokdo v té době věděl, že ČVUT v Dejvicích se nestaví jen jako areál technických vysokých škol, ale hlavně (zejména jeho halové laboratoře) jako tankový opravářský závod.
Do „halovek“ jsou ze všech stran vybudována nesmyslně velká vrata. Jeřábová dráha nad různými obráběcími stroji (na strojní fakultě) byla dimenzována na desítky tun zátěže. Totéž bylo i v tzv. „těžkých“ laboratořích strojní fakulty u Julisky, které se stavěly současně. Dokonce i navazující ulice Jugoslávských partyzánů byla (po dlouhá léta) v celé délce opatřená dlažbou, aby vydržela případný přejezd tanků z přístavu u Vltavy. Zvláštní oddělení fakulty, léta pevně vedené pí. Vláškovu, bylo v zamřížované kleci umístěno v místnosti ve 2. poschodí fakulty.

Mé první setkání se sdělovací technikou na fakultě se uskutečnilo prostřednictvím úvodního předmětu, který pro celý 3. ročník přednášel nestor spojovací techniky Prof. Ing. Otakar Klika. Jeho oddělení spojovací techniky tehdy sídlilo v Husově ulici ve staré historické budově, která do války patřila německé technické vysoké škole. V rámci zkoušky, která tam probíhala, jsem poprvé viděl mladičkého Ing. Josefa Nováka (právě se vrátil z vojny) a Ing. Miroslava Lébla, který záhy odešel z fakulty do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Zkouška z prvního předmětu mé odbornosti byla lehká, protože pro mne jako specializovaného průmyslováka to byla pouze malá násobilka. Znalosti ze spojovací techniky jsem si prohloubil a rozšířil také mimo školu, když se mi podařilo ve dvou následujících letech získat prázdninovou brigádu v Montážním podniku spojů. Zde jsem se podílel na přestavbě a následném oživování velkých podnikových pobočkových ústředen.

Absolvování sdělovací průmyslovky přispělo k mému jednoznačnému studijnímu zařazení na zaměření sdělovací technika po vedeních.
Stejné zaměření se mnou studovali: Miloš Laipert, Jiří Rynt, Ivan Neckář, Josef Trnka. V ročníku s námi studoval také Jiří Sýkora, Václav Havlíček, Marie Glosserová-Havlíčková, Boleslav Třeštík, Vladimíra Kašparová-Třeštíková, Jan Kuba, František Vejražka, František Přibyl, Martin Bloch, František Plášil, Jiří Dudorkin, Petr Majer a Josef Škoda. Uvedení ovšem navštěvovali jiné studijní obory.

Na našem zaměření byly vytvořeny obvykle dvě studijní skupiny (cca do 40 posluchačů).

Na začátku zimního semestru mého 4. ročníku, tj. v roce 1963, se stěhovala první část fakulty do Dejvic.

Rozhodnutím bývalého děkana Prof. Dr. Ing. K. Elicera byl Ing. V. Sobotka z naší katedry ustanoven koordinátorem (technickým) výstavby technologie na stavbě elektrotechnické fakulty v Dejvicích. Ing. V. Sobotka se proto podílel na řešení detailů projektu technologického vybavení kateder. Tato role mu připadla také proto, že naše katedra obsadila v bloku B3 celé 8., 7. a levou stranu 6. poschodí.

Naše katedra stěhovala pracoviště spojovací techniky - Prof. Ing. Otakar Klika - z „Husovky“, pracoviště teorie sdělovací elektrotechniky - Prof. Dr. Ing. František Rieger - z „Husovky“ a pracoviště dálkové sdělovací techniky - Prof. Dr. Ing. Karel Elicer - ze Štěpánské.

Katedra měla v nových uvedených prostorách rozsáhlou laboratorní výuku realizovanou na konkrétních technologických telekomunikačních celcích. Výuka se opírala mimo jiné i o technologické zázemí v 2. suterénu, kde byla dílna, akumulátorovna s dobíjecí stanici a také kabelová komora. V kabelové komoře je dodnes umístěn aktivní depozitář výrobních délek všech typů dálkových sdělovacích kabelů. Konce kabelů jsou vyvedeny do laboratoře v 7. poschodí.
V 8. poschodí byla laboratoř teorie obvodů, laboratoř elektronických měření, laboratoř spojovacích součástek a laboratoř speciálních měření.
V 7. poschodí byla laboratoř dálkových sdělovacích kabelů, laboratoř dálkové sdělovací techniky, laboratoř telegrafní techniky a laboratoř spojovací techniky. Většina laboratoří měla pevně zabudovanou technologii, tj. stojany telefonní a telegrafní ústředny, zesilovací stojany, stojany nosné telefonie a telegrafie, reálné kabelové úseky ukončené na kabelových koncovkách. Byla zde umístěna také řada dalších prototypových zařízení přenesených z jiného vývojového nebo výzkumného pracoviště rezortu spojů. Vedle laboratoří se nacházely pracovny asistentů a ostatního technického personálu.

První výuka studentů po nastěhování v zimním semestru školního roku 1963/64 probíhala v atypickém prostředí. Byly aktivovány pouze provizorní laboratorní sestavy stolů a na nich většinou na laboratorních přípravcích byla prezentována pouze základní měření. Tzv. „velká technologie“ byla zprovozněna až později.

Ve školním roce 1964/65 veškeré přednášky a cvičení naší katedry byly již realizovány v plném rozsahu jen v nové budově v Dejvicích.

Součástí studia byla také tzv. Vojenská příprava, která probíhala v té době dva roky vždy ve čtvrtek (celý den). Konala se v Ječné ulici v „Mariánu“ (stará budova kláštera, kdysi zde byly vzdělávány chudé dívky). Mimořádně se „praktická vojenská příprava“ konala také na konečné v Motole (staré provizorní dřevěné budovy z 1. světové války) a na protilehlém svahu – cvičišti, protkaném vykopanými a zarostlými vojenskými okopy (nynější prostor areálu Motolské nemocnice). Výhoda konání této dvouleté vojenské přípravy byla v tom, že po ukončení vysokoškolského studia vykonal absolvent Vojenské katedry pouze dvanácti ev. čtrnáctiměsíční vojenskou prezenční službu místo jinak obvyklé dvouleté služby a měl již poddůstojnickou hodnost. Do civilu odcházel většinou již s důstojnickou hodností.

V době studií jsem bydlel na Petřinách, a tak jsem ocenil i relativní blízkost nové fakulty. V té době jsem také zjistil, že můj soused přes ulici (Na Petřinách), Ing. Jiří Přibyl, pracuje na této katedře a já jako student jsem s ním míval často společnou cestu do Dejvic. Později byl Ing. Jiří Přibyl mým prvním bezprostředním nadřízeným, spoluuživatelem pracovny a řadu let jsme spolu připravovali a vedli praktickou laboratorní výuku, ale také publikovali některé společné články.

Kolektiv katedry

Na naší katedře sdělovací techniky po vedeních byl poměrně malý kolektiv učitelů. Na množství různorodých teoretických i praktických předmětů stačilo v té době pouze 18 pedagogů. Ty ještě doplňovali externisté z řad pracovníků provozu spojů, výzkumu a výroby telekomunikačních zařízení. Personální stav na počátku roku 1964:

• Obor teorie sdělovací techniky: Prof. Ing. František Rieger, Ing. Bohumil Pšenička, Ing. Pavel Hoffmann, Ing. Evžen Popp, Vladimír Žejglic.
• Obor dálkové sdělovací techniky: Doc. Dr. Ing. Karel Elicer, Ing.Václav Sobotka, Ing. Josef Prchal, Ing. Jiří Přibyl, Ing. Vlastimil Jáneš, Ing. Miroslav Petrásek, Ing. Jaroslav Svoboda, Zdeněk Škutina.
• Obor spojovací techniky: Prof. Ing. Otakar Klika, Ing. Jan Markalous, Ing. Václav Lojík, Ing. Josef Novák, Ing. Eugenie Jánešová, Štěpán Kubeš.
• Administrativu katedry zajišťovala sekretářka Zdenka Nováková a Helena Němečková.

Problematiku předmětu Konstrukce přenosových zařízení externě zajišťoval Ing. Bohumil Šimek (ředitel Výzkumného ústavu telekomunikací) spolu s průkopníkem v aplikaci tranzistorů v ČSR Ing. Jindřichem Čermákem, rovněž z VÚTu. Provoz spojů přednášel Ing. Karel Michalica z Technické ústředny spojů a Teorii pravděpodobnosti Ing. Viktor Pollák z AV ČSR.

Tehdejší výuka ve všech technických předmětech se opírala kromě měření v laboratořích o řadu exkurzí ve specializovaných pracovištích výroby, provozu a výzkumu. Byly realizovány také exkurze v ústřednách a zesilovacích stanicích. Pro upřesnění uvádím, že v této době sdělovací technika jako základní stavební prvek téměř výhradně užívala pouze elektronky a relé. První tranzistor (součástku) jsem měl v ruce ještě na průmyslovce v roce 1958. Výuka obvodového způsobu návrhu a využití tranzistorů ve sdělovací technice, která nám byl prezentována v přednáškách v konstrukčním předmětu v roce 1965 pracovníkem VÚTu Ing. Jindřichem Čermákem byla vesměs originální a průkopnická.

Dejvická fakulta první rok po osídlení

V rámci strategického stěhovaní některých kateder, dosud působících na různých místech převážně v Praze 1 a Praze 2, byly provizorně do prostorů bloku B2 nastěhovány různé katedry. V paměti mi utkvěla zejména velká katedra matematiky, která předtím sídlila v ul. Na Bojišti (naproti známé hospodě U Kalicha) a která byla několik roků umístěna v bloku B2. Bylo zajímavé, že přestože se na novou fakultu nestěhoval žádný starý nábytek z předchozích lokalit, v případě katedry matematiky se spolu s katedrovým inventářem stěhovaly na fakultu i soukromá pianina pracovníků katedry.

Matematika a muzika má k sobě velice blízko a řada starších matematiků se v době války při nečinnosti vysokých škol uchýlila k hudbě. Leckdy jsme při pozdní odpolední a podvečerní výuce byli svědky, jak se z této katedry „šířily“ nádherné tóny vážné hudby ve skvělém přednesu.

Stěhování do nové moderní budovy mělo i své úskalí. Monoblok ČVUT Dejvice byl postaven s užitím tzv. krytalového topení, tj. podlahami a stropem. Nevyváženost topení v prvních letech, a zejména přetápění na vyšší teplotu, způsobovalo v prostorách budovy velice nízkou relativní vlhkost. Několikahodinový pobyt v tomto prostředí vytvářel pocit „počínající chřipky“ a při mluvení (přednášení) v tomto prostoru se musely hlasivky neustále korigovat pitím vody nebo čaje. Nepomáhaly ani různé vodotrysky, nebo polévání podlahy vodou. Částečně pomohly pouze velké květiny umístěné převážně na chodbách, nebo ve velkých profesorských pracovnách.

Celá budova byla moderně a progresivně řešena. Všechny laboratoře byly vybaveny praktickým nábytkem a jednotným typem dřevěných laboratorních stolů (převážně s modrou pracovní plochou), které umožňovaly tandemové propojení síťového i laboratorního rozvodu napájecího napětí. Ve 2. suterénu byly umístěny obrovské akumulátory. Z nich bylo do všech laboratoří budovy rozvedeno v té době obvyklé laboratorní stejnosměrné napájení o napětí 12, 24 a 60 V. Užití akumulátorů by jistě bylo použito např. při haváriích sítě nebo v příp. válečného stavu pro osvětlení krytu budovy. V koncích chodeb bloků „C“ byly původně zřízeny velké rýsovny. S vývojem techniky byly postupně upraveny na výpočetní laboratoře nebo na výukové multimediální učebny. Toto progresivní nadčasové řešení autora projektu monobloku bylo jistě mnohokrát oceněno při pozdějších přestavbách.

Pozornosti studentů neunikly výtahy systému „páter noster“. Byly často přetěžovány. Zaznamenán byl rekord 7 studentů 4. ročníku v jedné kabince (za provozu). V takových případech správci budovy, manželé Součkovi, kteří bydleli u šaten v 1. suterénu, „tvrdou rukou“ zasahovali zastavováním výtahu a chycené provinilce odváděli „k proděkanovi“. Zda byl skutečně někdo potrestán, jsme se nikdy nedozvěděli.
Absolventi fakulty končící v roce 1965 byli poslední, kteří absolvovali do té doby uzákoněné rozmísťováni absolventů vysokých škol pomoci tzv. umístěnek. Tehdejší ČSM (Československý svaz mládeže) ve spolupráci s proděkanem se podílel na přípravě „umístěnek“ tj. na umísťování absolventů na první místa zaměstnání po absolvování studia. Tato akce probíhala na základě trvalého bydliště, zájmu, prospěchu, angažovanosti a řadě dalších faktorů. Tzv. umístěnka byla závazná a bylo možné se „vyreklamovat“ jedině mimořádnou osobní událostí (svatba, ženatí, vlastní děti a pod) event. vlivnou protekcí.
Při umístěnkách se posluchači našeho oboru hlavně rozhodovali, jestli chtějí jít pracovat do konstrukce (výroby) tj. Tesly, nebo ke spojům (provozní odborný event. vedoucí pracovník). Rezortu spojů tehdy velel Ing. Miloslav Laipert (starší) jako ředitel Ústřední správy spojů. Z rezortu spojů se málokdy odcházelo do jiného zaměstnání, takže rozhodování o volbě životního profilu bylo těžké, ale důležité.

Moje tehdejší umístěnka byla do Telegrafní ústředny Praha. Proto bylo mým hlavním zájmem získání zadání diplomové práce, které by bylo z této organizace, nebo by s ní odborně souviselo.

Studium na fakultě v té době představovalo 10 celých semestrů, 11 semestr byl celý věnován pouze na vypracování diplomové práce a na její obhajobu.

Po absolvování poslední zkoušky v letním semestru 5. ročníku mi byla tehdejším katedrovým referentem pro diplomové práce Ing. Jaroslavem Svobodou v červnu 1965 přidělena diplomová práce, která se řešila v Telegrafní ústředně. Výběr nebo volba tématu diplomové práce tehdy nebyla možná a na její vypracování byly necelé čtyři měsíce (včetně letních prázdnin). Převážná většina diplomových prací také obsahovala realizaci funkčního vzorku.

Diplomová práce se odevzdávala začátkem listopadu, obhajoba byla koncem listopadu a promoce se konala těsně před Vánocemi. Po novém roce se již nastupovalo nejpozději do 6 týdnů do práce na umístěnku. Nezaměstnanost byla považována za porušení zákona.

Na mé promoci (konané v Karolínu) v prosinci 1965 přednesl „poděkování absolventů“ Ing. Jiří Sýkora, který absolvoval v našem ročníku zaměření RFT (rozhlas, film, televize).

Na naší katedře v té době vedené Prof. Dr. Ing. Karlem Elicerem bývali i zahraniční hostující pedagogové. Z nich lze uvést Prof. B. Chalačeva (logické obvody) z elektrotechnické fakulty ve Varně (Bulharsko) a Prof. A. N. Zeligera (telegrafní technika) z Leningradského institutu spojů. Poslední uvedený host byl v Praze koncem roku 1964.

V prosinci 1964 nastoupili na katedru noví asistenti: Ing. Ladislav Strnad, Ing. Miloš Schlitter a Ing. František Křížovský.

Členové Katedry sdělovací techniky po vedeních v r. 1965
Zadní řada zleva: Ing. Pavel Hofman, Ing. František Křížovský, Ing. Miroslav Petrásek, Ing. Vlastimil Jáneš, Ing. Evžen Pop,
Ing. Bohumil Pšenička, Ing. Jaroslav Svoboda, Helenka Němečková, Doc. Ing. Václav Sobotka, Ing. Václav Lojík, Zdena Nováková,
Ing. Miloš Schlitter, Štěpán Kubeš, Ing. Josef Novák a Ing. Ladislav Strnad
Sedící zleva: Ing. Jiří Markalous, Ing. Jiří Přibyl, Prof. Ing. Dr. Karel Elicer - vedoucí katedry, host Prof. Zeliger - LEIS Leningrad, Prof. František Rieger,
Prof. Otakar Klika.
(Z tehdejších členů katedry na fotografii chybí: Doc. Ing. Josef Prchal, Ing. Evženie Jánešová).

V lednu 1966 nastoupili na katedru Ing. Miloš Laipert, Ing. Jiří Rynt a Ing. Miroslav Vondrák. Pracovali zde jako detašovaní pracovníci Výzkumného ústavu spojů Praha s plnou pedagogickou zátěží asistenta. Ke konci roku 1965 nastoupil na katedru také Ing. Jiří Sýkora.

Do řádného zaměstnaneckého poměru na fakultě byl Ing. J. Rynt „převeden“ v letě 1966 a po návratu z vojenské prezenční služby v létě 1967 také Ing. M. Laipert a Ing. M. Vondrák. V létě 1967 se stala sekretářkou katedry pí. Markéta Počtová a novým mechanikem katedry Karel Peroutka. Bývalá dlouholetá sekretářka katedry pí. Zdenka Nováková vedla katedrovou knihovnu a další administrativu katedry.
V roce 1966 se habilitovali Doc. Ing. Václav Sobotka, CSc. a Doc. Ing. Josef Prchal, CSc.
V roce 1967 nastoupil jako technik Jiří Šebek, dále v roce 1968 Ing. Miroslav Škop a v roce 1969 Ing. Jiří Chod.

Na katedře byli učitelé pověřováni kromě pedagogiky i dalšími katedrovými agendami.
Funkce „rozvrháře“ obvykle putovala s několikaletou periodou po kolektivu katedry.

Funkcí vedení agendy diplomových prací a přípravy obhajob a státnic byl pověřen vedoucím katedry Prof. Dr. Ing. K. Elicerem ve školním roce 1968/69 tehdejší asistent Ing. Miroslav Vondrák a tuto funkci zastává bez přestávky dodnes (!). V průběhu let byla tato funkce zdvojována, např. při zavedení bakalářského studia. Takto zde postupně působili také Doc. Ing. Josef Novák, CSc., Ing. Martin Havlan, Ph.D. a nyní Ing. Bc. Ivan Pravda, Ph.D.

Učitelé katedry zastávali i další funkce. Každý ročník měl svého vedoucího učitele ročníku (VUR) a každá studijní skupina měla vedoucího učitele studijní skupiny (VUS). Studijní skupiny („kroužky“) byly v té době pevné organizační celky, které měly jednotný rozvrh a svého jmenovaného studijního vedoucího. Tato osoba jednala s vyučujícími např. při stanovování termínu zkoušek. Na jednotlivé zkoušky chodila vždy celá studijní skupina najednou. VUR a VUS měli za povinnost sledovat plnění studijních povinností členů své skupiny, dokonce měli povinnost vykonávat občasné návštěvy kolejí. VURy řídil oborový proděkan, ev. pedagogický proděkan. VUSy řídil příslušný VUR.

Mezi další povinnosti pedagogů katedry patřilo také vedení zahraničních prázdninových praxí studentů, event. doprovod zahraničních studentu u nás. Praxe v NDR vedl Ing. Jaroslav Svoboda a Ing. Miroslav Vondrák. Praxi v Itálii vedl Ing. Bohumil Pšenička. Praxi v SSSR vedl Doc. Ing. Josef Prchal, CSc., Doc. Ing. Václav Sobotka, CSc., Ing. Jiří Sýkora, Ing. Miroslav Vondrák, Ing. Jiří Chod, Ing. Miroslav Petrásek, Ing. Pavel Troller, Ing. Jiří Rynt, Ing. Jaroslav Svoboda, Ing. Petr Fara, Ing. František Křížovský a Ing. Jiří Přibyl.

Strukturální změny katedry

V roce 1969 byla vytvořena na fakultě katedra Teorie obvodů ve sdělovací technice, kterou vedl nestor oboru akademik Josef Stránský. Tato katedra vznikla vyčleněním ucelených pracovních kolektivů z několika kateder. Na tuto novou katedru z naší katedry přešli: Prof. Dr. Ing. František Rieger, Doc. Ing. Josef Kvasil, CSc., Ing. Bohumil Pšenička, Ing. Evžen Popp, Ing. Miloš Laipert a Ing. Vladimír Žejglic. Současně byla na tuto novou katedru převedena pravá polovina 8. poschodí i s přístrojovým vybavením a inventářem.

Školní rok 1969/70 představoval významné změny ve struktuře katedry. Kromě odchodu třetiny kolegů na novou katedru Teorie obvodů ve sdělovací technice, byla katedra dále rozdělena a byly z ní vytvořeny dvě nové katedry: Katedra přenosové techniky a Katedra spojovací techniky.

Katedru přenosové techniky vedl Prof. Dr. Ing. Karel Elicer. Tvořili ji: Doc. Ing. Václav Sobotka, CSc., Doc. Ing. Josef Prchal, CSc. Ing. Jiří Přibyl, Ing. Miroslav Petrásek, Ing. Jaroslav Svoboda, Ing. Vlastimil Jáneš, Ing. Miloš Schlitter, Ing. Jiří Sýkora, Ing. Miroslav Vondrák, Ing. Miroslav Škop a Zdeněk Škutina.

Katedru spojovací techniky vedl Prof. Ing. Otakar Klika. Tvořili ji: Ing. Eugenie Jánešová, Ing. František Křížovský, Ing. Václav Lojík, Ing. Josef Novák, Ing. Jiří Rynt, Ing. Ladislav Strnad, Ing. Jiří Chod a Štěpán Kubeš.

V témže roce byla přijata jako sekretářka katedry spojovací techniky pí. Milada Slabejová.

V roce 1970 v rámci normalizace v ČSR rozhodnutím ministra školství Prof. MUDr. Jaromíra Hrbka ukončili vedoucí funkci všichni profesoři starší 65 let. Místo Prof. Dr. Ing. Karla Elicera byl vedením katedry pověřen Doc. Ing. Václav Sobotka, CSc.

Členové Katedry telekomunikační techniky v r. 1970
Zleva: Doc. Ing. Josef Prchal, CSc., Ing. František Křížovský, Ing. Josef Novák, Karel Peroutka, Štěpán Kubeš, Ing. Václav Lojík, Milada Slabejová,
Ing. Miroslav Vondrák, Helenka Němečková, Ing. Jiří Chod, Ing. Jiří Rynt, Ing. Evženie Jánešová, Ing. Ladislav Strnad, Markéta Počtová, Zdeněk Škutina, Prof. Ing. Otakar Klika, Doc. Ing. Václav Sobotka - vedoucí katedry, Prof. Ing. Dr. Karel Elicer, Ing. Miroslav Škop, Ing. Miroslav Petrásek, Ing. Jiří Přibyl. (Z tehdejších členů katedry na fotografii chybí: Ing. Jaroslav Svoboda, Ing. Jiří Sýkora, Ing. Miloš Schlitter)

Ve školním roce 1971/72 byly opětovně sloučeny obě katedry a katedra přijala nový název: Katedra telekomunikační techniky. Byly vytvořeny dva kabinety: Kabinet přenosové techniky – vedoucí Doc. Ing. Václav Sobotka, CSc. a Kabinet spojovací techniky – vedoucí Doc. Ing. Josef Prchal, CSc. Vedoucím nově koncipované katedry zůstal Doc. Ing. Václav Sobotka, CSc.

V roce 1972 přešel Ing. Vlastmil Jáneš, CSc. na rozšiřující se katedru počítačů. V roce 1975 se habilitoval Doc. Ing. Václav Lojík, CSc.

Ve školním roce 1976/77 bylo zrušeno dělení katedry na kabinety a zástupcem vedoucího katedry se stal Doc. Ing. Josef Prchal, CSc. V školním roce 1977/78 nastoupil na katedru Ing. Petr Fara.

V letě 1979 zemřeli nestoři katedry Prof. Ing. Otakar Klika (1900 – 1979) a Prof. Dr. Ing. Karel Elicer (1904 – 1979).

Ve školním roce 1978/79 zemřel Štěpán Kubeš dlouholetý pracovník katedry, mechanik a odborný instruktor, který také velice precizně kreslil (perokresby) obrázky do skript vytvořených pracovníky katedry.

Stávající sekretářka katedry pí. Markéta Počtová odešla na pracoviště rektorátu. Nově byli přijati pí. Alexandra Hoskovcová (administrativa), Jaroslav David (spojový mechanik) a Ing. Josef Trnka, CSc. z Tesly Strašnice jako externí pracovník pro vědu a výzkum.

V roce 1977 se habilitoval Doc. Ing. Jiří Sýkora, CSc.

Doc. Ing. Václav Sobotka, CSc. byl v roce 1979 jmenován profesorem v oboru Telekomunikační technika. Docenty byli jmenováni Ing. Josef Novák, CSc. (1978) a o rok později Ing. Miroslav Petrásek, CSc. a Ing. Jaroslav Svoboda, CSc.

V roce 1980 byl jmenován docentem Ing. Miloš Schlitter, CSc.

V roce 1982 odešel spojový mechanik Jaroslav David a místo něho nastoupil Pavel Kuchta.

Personální změny katedry

Na rozdíl od sedmdesátých let, kdy se kolektiv katedry téměř neměnil, v osmdesátých a devadesátých letech probíhaly dramatické změny. Zejména noví mladí kolegové po několika letech strávených na katedře, odcházeli a nacházeli úspěšné uplatnění na trhu práce mimo fakultu. Noví pedagogové katedry byli vesměs absolventi zaměření na obor prezentovaný katedrou. Z katedry Teorie obvodů přešel na katedru v roce 1985 Ing. Boris Šimák, CSc. V roce 1984 nastoupili na katedru Ing. Karel Fink a Ing. Jiří Pilný. Ing. Pavel Troller nastoupil v roce 1985.
V témže období začal působit Ing. Miroslav Škop, CSc. na pracovišti děkanátu a Ing. Petr Fara, CSc. odešel na sousední vysokou školu. Dále nastoupila na sekretariát pí. Zuzana Bumbálková a jako technik byl přijat Petr Fridrich.
V roce 1985 byl jmenován docentem Ing. František Křížovský, CSc., ve školním roce 1986/87 Ing. Eugenie Jánešová, CSc. a o rok později Ing. Miroslav Škop, CSc. V roce 1985 odešel mimo fakultu Ing. Karel Fink. V roce 1988 odešel z fakulty Doc. Ing. Miloš Schlitter, CSc. V roce 1989 nastoupil Ing. Tomáš Zeman.

Členové katedry na základě nového statutu školy zvolili v roce 1990 tajnou volbou novým vedoucím katedry Doc. Ing. Jiřího Sýkoru, CSc. Doc. Sýkora po 20 letech vystřídal ve funkci vedoucího katedry Prof. Ing. Václava Sobotku, CSc.

Zástupcem vedoucího katedry se stal Ing. Jiří Rynt, CSc. a tajemníkem Ing. Jiří Pilný. V sekretariátu nadále pracovala pí. Milada Slabejová a pí. Zdenka Nováková. Od roku 1990 působila jako sekretářka katedry pí. Jaroslava Koucká a později také pí. Magda Horová.

Ve školním roce 1990/91 se habilitoval Ing. Jiří Přibyl, CSc., o rok později Ing. Ladislav Strnad, CSc. a Ing. Jiří Chod, CSc. Z katedry odešel ve školním roce 1991/92 Ing. Jindřich Muška a pí. Zuzana Bumbálková. V roce 1992 odešel z fakulty dosavadní tajemník katedry Ing. Jiří Pilný. Jeho funkci převzal Doc. Ing. František Křížovský, CSc. V roce 1993 odešel z fakulty Doc. Ing. Miroslav Škop, CSc. a také se obměnilo obsazení sekretariátu. Místo pí. Magdy Horové a pí. Jaroslavy Koucké byla přijata na katedru pí. Halina Mudrová a pí. Ivana Třísková-Nováková. Ve školním roce 1993/94 doplnil katedru Ing. Leoš Boháč.
V roce 1996 se habilitoval Ing. Boris Šimák, CSc. a v témže roce nastoupil na katedru Ing. Jiří Vodrážka. Ze sekretariátu katedry odešla pí. Ivana Třísková-Nováková.

V dubnu 1997 byl jmenován do funkce vedoucího katedry Doc. Ing. Boris Šimák, CSc. Jeho zástupcem zůstal Ing. Jiří Rynt, CSc. a tajemníkem katedry byl i nadále Doc. Ing. František Křížovský, CSc.

Po odchodu pí. Haliny Mudrové v roce 1996 byl sekretariát postupně doplněn pí. Ivetou Flanderovou, sl. Marcelou Boháčkovou a pí. Lenkou Šebestovou.

V roce 2001 zemřel Ing. Jiří Rynt, CSc. Novým zástupcem vedoucího katedry se stal Doc. Ing. Jiří Sýkora, CSc.

V roce 2007 byl senátem zvolen do funkce děkana Doc. Ing. Boris Šimák, CSc. Po dobu jeho funkčního období tj. do roku 2011, byl zastupujícím vedoucím katedry Doc. Ing. Jiří Vodrážka, Ph.D., který se v roce 2008 habilitoval. Doc. Ing. Boris Šimák, CSc. byl v roce 2010 jmenován profesorem v oboru Telekomunikační technika.

Při předchozím popisu personálních změn přechází historie katedry do současnosti, která je velice „košatá“. Lze ji bez existence každoročně inovovaných fakultních studijních programů (bílých knih) jen těžko spolehlivě zaznamenat. Poslední desetiletí katedry nebylo v tomto materiálu proto detailně zpracováno. Autor z uvedených důvodů dál v rozboru nepokračoval.

Předkládaný materiál se kromě subjektivních aspektů autora převážně zabýval jen personálním aspektem vývoje katedry. Podrobný rozbor rozvoje výukového a vědeckovýzkumného potenciálu katedry nebyl zpracován a zasloužil by si podobného podrobného rozpracování.

Vzpomínky napsal Ing. Miroslav Vondrák, CSc.